S pojmem národnost se často operuje, stejně jako s velmi podobným termínem – občanství. Mnoha lidem tak dělá problém tato dvě slova rozlišit a mají za to, že jde o totéž. Což není tak úplně pravda. Podívejme se tedy blíže, co to národnost je, jaká může být a kdy a kde ji po vás smějí a nesmějí chtít.

Občanství je určeno místem vašeho narození, národnost je věcí cítění.

Podle oficiální definice je národnost „ příslušnost osoby k určitému národu“. Což znamená, že vaše národnost se určuje podle státu, kde jste se narodili či prožili dětství, tedy kam se cítíte být příslušni. S tímto národem (tedy ostatními lidmi žijícími v daném státě či jen dané oblasti) máte stejné kulturní zvyklosti, dějiny, často stejné náboženství či další vlastnosti – zkrátka cítíte se tam „jako doma“.

Změna národnosti

Na rozdíl od (státního) občanství, které se definuje jako „časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek fyzické osoby a daného státu“ vaše národnost nemusí mít nekonečné trvání. Tedy nemusí být po celý váš život stejná. Pokud se narodíte v České republice, je vaše občanství automaticky určené títo státem, tedy jako ČR. Pakliže se chcete stát občanem jiné země, musíte splnit mnoho různých podmínek a nejčastěji složit i tamní zkoušku pro udělení státního občanství.

Když se ale narodíte v České republice vietnamským rodičům a celý život prožijete ve vietnamské komunitě a často jezdíte do Vietnamu za příbuznými, není nic zvláštního na tom, že jako svou národnost uvádíte právě tu vietnamskou, nikoliv českou. Občanství si sice vlastním rozhodnutím nezměníte, ale svou národnost můžete – můžete se zkrátka hrdě hlásit ke „své“ zemi, kde se cítíte dobře. Stejně tak například Romové, ač mají české občanství, uvádějí svou národnost jako romskou, nikoliv českou. Obvatelé Moravy se často hlásí k moravské národnosti, obyvatelé Slezska zase ke slezské. A tak dále.

Věc rozhodnutí

Při změně národnosti, případně při přihlášení se k nějaké zvolené, záleží jen na vašem osobním rozhodnutí. Nejde o to, jakým jazykem mluvíte a co je vaší mateřštinou. Cítíte-li se být víc Romem než Čechem, pak vám to nikdo nemůže zazlívat. Stejně tak se nemusíte hlásit k vůbec žádné národnosti a nebo jich naopak mít více. Je to vaše nepopiratelné právo.

Častá diskriminace

Co je ale podstatné, vaši národnost nesmí, nebo by neměl, nikdo odsuzovat. Ať už hledáte nové zaměstnání, bydlení nebo komunikujete s úřady, nikomu není nic do toho, k jaké národnosti se hlásíte. Pokud to dotyčný chce přesto vědět a vy mu to popravdě řeknete, může vás na základě toho a svých předsudků odmítnout. V tom případě jde o jasnou diskriminaci a můžete se proti ní bránit (třeba oslovením ombudsmana). Opříte se můžete i o Listinu základních práv a svobod, kde jsou ve článku 3 (a hlavně v jeho odstavci 2) jasně vypsána národnostní a etická práva občanů.

Další články z rubriky

Štítky: ,

Tvůj komentář k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.